Jdi na obsah Jdi na menu
 

2. část

11. 3. 2010

Tři doby Českého strakáče


Moderní Český strakáč dle požadavků výstavního vzorníku a jeho rozšíření.


Asi před čtyřiceti léty, když u nás v Čechách a na Moravě bylo racionelní králikářství v plénkách, tlačily se k nám hlavně z Francie a Říše, kde bylo racionelní králikářství dávno pokročilejší, různé cizozemské odrůdy králíků, za které zaplatili naši první chovatelé velké sumy peněz. Namnoze nebyli však s výsledky svého importu náležitě spokojeni, ba naopak dožívali se trpkého zklamání. Chovatelská horečka stoupala. Já sám jsem začal králikařit již v r. 1907 s BO a dostal jsem důkladně za vyučenou, než jsem se něčeho jen poněkud kloudného dopracoval. Kdo neměl v králikárně tehdy nějakou tu „cizí“ rasu, nebyl pokládán za řádného králikáře a byl v očích druhých pouhým hudlařem.


A přece vyvstali v této mimořádné době králikářstí průkopníci, kteří těžce nesli to pohrdání naším domácím králíkem. Tak počal nejprve králikářský průkopník říd. uč. Jan Kálal, redaktor „Králikáře“, dále pak p Salavec, Beneš, Herden, Bartoníček, Laštovička a jiní doporučovat chov Čs, vedeni jsouce krásným ideálem rozšířiti dosud opovrhovanou domácí odrůdu, která měla stejnou, snad i větší chovnou a hospodářskou cenu než všechny ostatní k nám za drahé peníze dovážené. Snahy jejich nebyly tehdejšími králikáři náležitě chápány a byl to kus nevděčné práce propagovat chov „popelky“ Čs. který pocházel jen ze stájového králíka, když vysněným ideálem byli 8-9 kg těžcí BO nebo AB s úžasně dlouhými slechy.


Těžko se získávali příznivci, ale opět díky neúmorné propagační práci jmenovaných nadšenců, přece jen se našel malý počet chovatelů a Čs měl své místo v racionelních chovech, ovšem s počátku jen velice skrovně. V racionelním chovu výborně prosperoval a s ohledem na jeho hospodářské vlastnosti počal se konečně jeho chov rozšiřovati. Símě propagace nepadlo na skálu, nýbrž na půdu úrodnou. Člověk ale nikdy nepovažuje dílo své za ukončené a snaží se na něm stále něco zdokonalovat. Jak se počal chov Čs rozšiřovat, tak počala i snaha po zdokonalení jak v kresbě, tak i postavě. Nejprve přišla na řadu kresba, a to nebyl úkol právě snadný. Zde nebylo možno pro propěstění a osvěžení krve nového typu českého králíka importovat plemeníky z ciziny, aniž by nebyl dotčen ve své rasové hodnotě. Zde musel nastoupit pěstitelský důvtip, kterým člověk - chovatel přemáhal přírodu. A to není tak snadné. Příroda se sice nechá přemoci, ale jen do určitých mezí, překročí-li však člověk tuto mez, dovede se mu příroda krutě vymstít a všechna předcházející námaha bývá zpravidla marnou. Zde mohla se uplatnit jen metoda výběrová (selekční), se kterou se postupuje sice pomalu, ale jistě. Byli proto k plemenitbě vybíráni jen ti jedinci, kteří svou kresbou se nejvíce přibližovali k vytčenému cíli. U Čs toto zlepšování kresby šlo velice pomalu, protože v jeho žilách kolovala tak různorodá krev. Byla to zase dlouholetá, úmorná práce chovatelů, než se jim podařilo kresbu zlepšiti a ustáliti, ale nakonec se to podařilo přece. Těsně před světovou válkou jsme viděli už na výstavách velmi slušné Čs.


Pak ale přišlo něco, co přijíti nemělo. Některým chovatelům nestačila střední váha Čs a neohlížejíce se na to, že Čs ve střední váze jest výborným hospodářským zvířetem, zatoužili udělat z něho obra, aniž volili cestu přirozenou, t.j. docíliti větší váhy metodou výběrovou, nýbrž chtěli to dokázat co nejdříve. K docílení toho křížili se Čs se strakáči obrovitými, německými, ba i belgickými obry. Následky nedaly ovšem na sebe dlouho čekat. Za krátko objevili se v králikárnách „bastardi“, kteří neměli s původními Čs nic společného, jen snad částečně podobnou kresbu. To už nebyli ti skromní, otužilí a po králikárně čiperně hopkující Čs, nýbrž králíci s vlastnostmi velkých odrůd. Tak dlouholetá, vytrvalá práce byla vržena v krátkém čase zpět, příroda se tu pomstila člověku-chovateli za to, že se snažil bezmezně ji přemoci, chtěje udělati v době co nejkratší z králíka střední váhy – obra.


Uměle zvětšenému strakáči odňaty byly dobré vlastnosti, jako je ku př. náročnost v krmení, slabá odolnost vůči nemocem, malá plodnost, u ramlic špatné mateřství, kanibalství a jiné. Bastardi tito se rozšiřovali velice rychle, našlo se hodně vyznavačů strakáče obra, které lákala velká váha, aniž by se ohlíželi na vše ostatní. Po světové válce, kdy chovy králíků byly značně zdecimovány, nezůstalo nám z původního Čs skorem nic, a co zde zbylo, byli jen skutečně bastardi a strakáč původního typu a kresby se objevoval jen velmi zřídka.


Sledoval jsem v letech poválečných na četných výstavách kolekce tak zvaných Čs a opravdu mě bylo bolno se na ně dívati. Kresba se ještě tak srovnávala, ale typ a váha byla u každého jiná, a bylo by bývalo opravdu těžké najít z 15-20 kusů na výstavě dva stejného typu a váhy. Jeden měl uši dlouhé, masité a nepoměrně velkou hlavu ke svému tělu, druhý zase hlavu a uši malé, zato ale dlouhé, hřmotné tělo, některá ramlice měla lalok, dokonce i tak zvané kalhoty, jiná byla bez laloku vůbec. Tedy úplný úpadek naší české rasy. Tehdejší výstavní vzorník v tomto smyslu vůbec nevyhovoval, oceňovali se podle jednoho vzorníku strakáči, všichni, ať čeští, němečtí, angličtí nebo rýnští. Chovatelé nedělali mezi jednotlivými variacemi strakáčů žádných rozdílů a připouštěli, co jim do rukou přišlo. Zželelo se mě opravdu té úmorné práce našich předchůdců, kterou se zušlechtěním a ustálením Čs měli.


Teprve v roce 1932 ustavil se v Praze v rámci Českomoravské jednoty chovatelů králíků specielní „Klub pěstitelů Čs“ a vytknul si za úkol přepracování vzorníku a zachránit Čs v jeho typu a střední váze, která jest nejlepší pro hospodářský chov, jakož i působit k tomu, aby bastardi - strakáči z chovů českých králikářů vymizeli. Dík ČMJ za pochopení a předsedovi sboru soudců př. Paulovi za upravení nového vzorníku, bylo činnosti klubovní značně pomoženo. Činnost klubu byla ovšem těžká, protože jeho členové byli roztroušeni po celých Čechách a Moravě, ale byla cílevědomá. V době dnešní se hodně již hodně změnilo, na výstavách se opět setkáváme s původními Čs a kříženců už jest vidět méně, neboť chovatelé věc pochopili a snaží se opět našeho Čs zdokonalit co nejvíce. Zájem o Čs jest na slibném vzestupu.